Kniha Raye Hunta V harmonii s koněm se dočkala u nás již čtvrtého vydání. V roce 2008, kdy jsme ve Státech prvně žadonili o autorská práva by nás asi nenapadlo, že je od Milly Hunt Porter, první ženy Raye Hunta vůbec dostaneme a navíc, že ještě v roce 2021 budeme knihu tisknout již po čtvrté. Ve spojených Státech od doby napsání knihy bylo prodáno tisíce exemplářů. Možná nejtenčí kniha o koních a zároveň kniha skoro největšího významu.
Kdysi, když Bára knihu překládala, jsem měl pocit, že rozumím úplně všemu. Na rozdíl knihy Toma Dorrance, kde jsme dlouho váhali nad některými myšlenkami, se u Rayovi knihy zdálo vše jasné. Jenže… Každý rok, snad z nostalgie, jsem si knihu přečetl znovu a každý rok mám pocit, že se jedná o úplně jiný text. Vždy tam pro sebe najdu něco nového, co jsem dříve nevnímal.
Učení a filozofie horsemanů pomalu mizí. Chlapi umírají a po nich se žádné velké další hvězdy neobjevují. Doufám, že alespoň tato kniha v budoucnu pomůže dalším generacím vrátit se zpět do časů, kdy se skutečně pracovalo s koňskou myslí.
U čtvrtého vydání jsme chvilku váhali, zda trochu poplést naše čtenáře novou obálkou. Pak nás napadlo, že když už novou obálku, tak by možná bylo dobré přidat i pár barevných fotografií, které leží v našich archívech.
Kdysi jsme se pídili po lidech, kteří Raye fotografovali a našli zajímavou dámu jménem Heather Hafleight. Začali jsme si psát a časem z toho vzniklo hezké přátelství.
Při jednom z rozhovorů nám objasnila, odkud pochází její vášeň pro horsemany a vaquero tradici.
„Na koni jsem vyrostla a poté, co jsme se přestěhovali do Kalifornie, jsem nikdy nežila bez koní,“ vypráví Heather. „Vážně jsem se začala věnovat fotografování koní někdy v šedesátých letech. Opravdu zlomový okamžik pro mě však nastal, když jsem se v osmdesátých letech zúčastnila jednoho z prvních Cowboy Poetry Gathering (Setkání básnících kovbojů) v Elku v Nevadě. Vešla jsem do sálu a první, na koho jsem narazila, byl Randy Reiman.“
V té době Reiman pracoval jako kovboj na ranči Tres Pinos v Kalifornii. Přijel do Elka recitovat svou poezii. Tehdy se také učil plést z rawhidu a jeho učitelem nebyl nikdo jiný než Bill Dorrance. „Později mne pozval na mé první značkování k Billu Dorrancovi. Tenkrát jsem toho věděla pramálo o vaquero horsemanshipu a práci s dobytkem, takže jsem došla k závěru, že takhle to dělají i všichni ostatní. Ten neskutečný klid a graciéznost, postavené na pokoře a úctě,“ vzpomíná Heather. „V té době jsem si neuvědomovala, jaké výjimečné situace jsem svědkem i fotografem. Zanedlouho jsem pochopila, že jsem našla své fotografické téma – a také životní styl, který si zaslouží obdiv a podporu.“
To, co Heather objevila, byl způsob práce s koňmi a dobytkem založený na vzájemné úctě a principech, které přesahují čas. Pojem času je v této tradici celkově potlačený. Vaquero styl práce s koňmi je postavený na tom, že každý kůň si zaslouží dostatek času, aby se mohl vyvíjet svým vlastním tempem. Takže není neobvyklé, že trvá několik let, než kůň správně nosí pákové uzdění a může být považován za straight-up in the bridle horse.
„Je nutné to vidět,“ vysvětluje Heather, „vidět, jak koně pro tohle odchoval třeba přítel, táta nebo děd a jak úžasný kůň dokáže být, s jakým půvabem zvládne vykonávat jen zdánlivě snadnou práci.“
Heather začala fotit Toma, Raye, a i jiné horsemany. Začala za nimi jezdit po celém západním pobřeží, a to ještě v dobách, kdy o jejich filozofii nikdo moc nic nevěděl. Štěstí pro nás, že máme alespoň pár fotografií z těch let. Její fotografie jsou vystavovány v některých prestižních amerických galeriích, neboť kouzlo vaquero tradice láká i dnes.
Celkem nedávno, tuším na podzim roku 2017, jsme stáli uprostřed dvou arén na akci PRO AM Vaquero roping, kterou pořádal Buck Brannaman v Santa Ynez v Kalifornii a najednou mě jakási rozpustilá veselá dáma tahá za rukáv a říká: „Kde máš Báru, je tady? Je tady? Honem mě k ní doveď.“ Byla to Heather.
Je to překvapující a milé, když vás někdo nečekaně tahá za rukáv na druhém konci světa, ví o vás, sleduje vaši práci a chce se s vámi setkat. Rozzářené oči, úsměvy, podaná ruka je vlastně víc, než jakékoli jiné oficiální uznání.
Takže fotografie, které jsme přidali do knihy jsou právě od Heather. To jen, abyste věděli.
