Moc často knihy s equestrickou tématikou nedoporučuji. Většina z těch, které dnes vychází nemají hodnotu ani potištěného papíru. Kniha KOPYTA je světlou výjimkou, kterou za to stojí mít v knihovně, pokud jste majitelem koně. Proč? Vysvětlím to.
Pokud mne znáte víte, že vrčím často na každého, kdo si říká „kopytář“. Chápu tu urputnou snahu odlišit se od kovářské profese. Chápu tu strašlivou bezmoc, když svěříte svého koně do rukou odborníka a kopyta vašeho koně se měsíc co měsíc zhoršují. Chápu, že najít opravdového Pana kováře je těžké. Ostatně zkuste dnes najít třeba Pana zedníka, že? Je to všude stejné. Řemesla degradují. Není to tak dávno, kdy stačilo zavolat toho vašeho kováře a pokud jste dostali informaci, že je potřeba s konkrétním koněm udělat tohle a tohle, bylo jejich slovo přijímáno jako fakt. Koneckonců jsou to profesionálové, kteří by měli mít dostatek vzdělání a zkušeností.
Sledoval jsem, jak někdy před dvaceti, či třiceti lety ti dobří začali pracovat v zahraničí, nebo profesně vyhořeli a šli dělat něco jiného, aby se nemuseli potkávat s majiteli koní, nebo prostě jen stárli a odcházeli. Jako reakce na tuto skutečnost přišla první vlna kopytářů nadšených z teorií německé veterinářky Hiltrudy Strasserové, přišla ale zároveň také první drastická vlna zničených kopyt. Viděl jsem jich mnoho a bolelo to. Pak do Čech dorazili další věrozvěsti a další vlny jiných objevných metod. Prý tak jak to dělali naši dědové bylo všechno špatně a jdou nás zachránit. A tak jsem viděl další a další zničená kopyta. Nezdálo se, že by se při stále stoupajícím počtu kopytářů, nebo spíše kopytářek, koním chodilo lépe. Spíše naopak. Troufám si říct, že nikdy se ještě kolem nás nepohybovalo tolik koní se špatně ošetřovanými kopyty jako v posledních dekádách.
Jsou samozřejmě výjimky potvrzující pravidlo. Při pohledu na práci dobrého kováře (je jich málo, uznávám) a dobrého kopytáře (je jich ještě méně) vám však nemůže ujít jedna věc a to, že pracují podobně, na stejných principech. Jako kdyby se ty dva dříve zdánlivě neslučitelné světy začali v posledních letech sbližovat. Ono to totiž ani jinak nejde.
V čem je ten problém? Úprava kopyt je řemeslo jako každé jiné a vyvíjelo se více jak 300 let. Vždy budu vrčet na každého, kdo po zkušenosti svých pěti koní a absolvování dvou kurzů tvrdí, že tak jak se to dělalo doposud je celé špatně. Že celé generaci našich dědečků byli hloupí zabednění tyrani zvířat a je potřeba jejich zkušenosti šmahem škrtnout. Není tomu tak i když si někteří téměř fanatičtí jedinci na tomto názoru založili svůj věhlas. Správná úprava kopyt je velmi dobře popsaný, vymyšlený, ověřený a zdokumentovaný obor. Je to stejné jako v jiných oblastech. Pokud chcete mít na celou problematiku vlastní názor, je potřeba se nejprve naučit řemeslo. Pak je teprve možné podívat se na ty staré funkční promyšlené metody novým pohledem. Obráceně to nefunguje.
Proč o tom píšu? Knihu KOPYTA jsem si koupil v roce 2017 ve Státech pod názvem The Essential Hoof Booka a moc se mi líbila. Ano, Susan Kauffman a Christina Cline jsou autorky, kterým se opravdu podařilo neodtrhnout se od klasických a ověřených postupů úpravy kopyt a podívat se na některé věci novým modernějším pohledem. Díky za to. Kniha sice není určena přímo profesionálům, ale i tak by mohla velmi dobře sloužit jako učebnice pro kurzy anatomie kopyt. Čtenáři je vysvětleno vše od srovnání zdravých a nezdravých kopyt, nemocí kopyta i to, jak vybudovat kopyto zdravé. Kniha je nabitá velmi kvalitními fotografiemi, kteří ilustrují každý případ zmíněný v textu. Má duše systematika vítá přehledně rozdělené kapitoly a oddíly, takže kniha, kterou šťastný majitel koně odloží na polici, může sloužit velmi dobře i ve chvíli, kdy potřebujete najít jen jednu konkrétní věc.
Moc jsem ocenil, že autorky nekážou fanaticky o jednom způsobu úpravy, ale učí čtenáře, jak lze kopyto spravovat, nikoli však opravovat. V tom je velký rozdíl. Kniha navíc k mé potěše zaujímá neutrální postoj k horkým debatám mezi kováním, či bosonožstvím. Autorky představují tezi, že kopyto může být zdravé nebo nezdravé bez ohledu na to, zda kůň má podkovy, nebo chodí celý život bez nich a že do toho nejlepšího rozhodnutí je potřeba vložit něco víc, než jen módní trendy nebo víru.
Při čtení knihy jsem si uvědomil, že existuje mnoho jemných detailů, které mě sice kdysi dávno učili, kterých jsem si však u svých koní přestal všímat. Myslím si, že tato kniha by měla ležet na polici každého majitele koně ať už se pouštíte do úpravy kopyt sami, nebo jen chcete mít přehled pro odbornou diskusi se svým kovářem.
Za mne tedy palec vzhůru pro Daniela Burdu a jeho nakladatelství Arcaro. Povedlo se. Navíc české vydání je v daleko lepší kvalitě než původní americké. Nestydíme se ji prodávat, neboť je opravdu dobrá.
