Vážení přátelé, kamarádi, milí čtenáři. Časopis Horseman končí. Možná ne tak úplně a ne navždy, ale letos ještě dostanete jedno číslo. O tom, jak to bude dál, chceme do konce roku přemýšlet. Možná se ptáte proč? Odpověď je jednoduchá. Ušli jsme dlouhou cestu a jsme unavení a padáme na hubu. V roce 2005 přišel neoficiální zákaz publikování mých článků v jednom nejmenovaném českém koňském časopise. Týkal se nejen mě, ale s ním dokonce všech mých kamarádů nebo spolupracovníků. Došlo to tak daleko, že v redakci odmítali i placené inzerce od firem, které jsem podporoval. Chvíli jsem zvažoval, jestli nemám vyrazit za majitelem vydavatelství, a pak mne napadlo, že si udělám časopis vlastní, odborný, jehož předností bude něco víc než jen soupiska výsledků a zprávy z plesu na Žofíně. Dnes jsem jim vděčný.
Začal jsem objíždět české redakce a hledal někoho, kdo mě provede tím nejtěžším. Našel jsem pomoc v podobě bývalé art ředitelky Elle a Apetitu Lenky Al-Šaríf Nettlové a fotografky Alenky Hrbkové. Obě tyto vzácné dámy mne převedly tím prvním minovým polem. Z dnešního pohledu první čísla Horsemana byla plná chyb, grafických i obsahových, ale žádný učený z nebe nespadl. Učili jsme se za pochodu. Mezitím jsme přemlouvali spolupracovníky, střídali tiskárny, hledali fotografy. Když se dnes ohlédnu a vidím 4092 hotových stran plných slušného textu a dobrých fotografií, polévá mne horko. Stovky zpocených triček.
Cílem bylo vytvořit nejlepší koňský časopis na světě. Podle ohlasů z Německa, Švýcarska, Spojených států se nám to skutečně povedlo. Každý se divil, že nevydáváme anglickou či německou mutaci. „Byli byste bohatí,“ psali nám ze světa. I americký časopis Western Horseman v jednu chvíli hrozně moc chtěl spolupracovat. Fotografové i malíři nabízeli svá díla. Každý z nich to cítil jako čest, být součástí něčeho hezkého a kvalitního. Jen tady doma autoři, kteří slíbili dodat text, najednou nebyli k zastižení, fotografové nemohli najít ty správné fotky. I ve chvíli, kdy nám došlo, že je potřeba celý tým profesionalizovat, že kamarádi už jsou vypšouklí, bylo velkým překvapením, že žádní profesionálové nejsou. Překladatelé neuměli překládat, autoři posílali články, kterým jsem říkal s chutí: „Dívám se z okna a nikdo nejde.“ Když už se sem tam objevil někdo, kdo by za to stál, byl líný a čekat na slíbený materiál rok a půl by omrzelo každého. Přemlouval jsem dokonce i některé firmy, aby poslaly reklamu, kterou jsme uveřejňovali zdarma. Nic.
Nakonec jsme dospěli k poznání, že pokud chceme vydávat časopis 4krát ročně stále ve stejné kvalitě, musíme si pomoci sami. No a tady někde se to pokazilo. Skončili jsme po nějaké době uondaní, umolousaní, utahaní, s rozpočtem hodně hluboko v červených číslech, a dál už to zkrátka nejde.
Došel nám dech a myslíme si, že tlačit tu kárku dál by bylo brzy znát na kvalitě časopisu, a to by byla škoda. V nejlepším přestat. Devět let života mezi jednou a druhou uzávěrkou nás trochu převálcovalo. Vyjádřeno jedním slovem: uf.
Jaký je tedy plán? Nejprve si budeme čistit hlavy od počítačů a dohánět resty. Já už se osobně těším, že si v klidu obsednu všechna naše hříbata (některá jsou i sedmiletá), spravím konečně ohrady, navštívím kamarády, které jsem dlouho neviděl, dočtu pár knih, na něž se těším, a doučím se kytarový part Jimiho Hendrixe z Little Wings.
Nezoufejte, že nebudete mít co číst. Za těch devět let vzniklo pro časopis mnoho odborných článků, které budeme chtít co nejdříve vyčistit od balastu a vydat souborně. Je toho asi na dvě nebo tři knihy. Píšete si o to již dlouho. Bára se snad konečně dostane k otitulkování všech DVD, která jsme rozpracovali, ale museli je nechat stát z časových důvodů. Vím jistě, že se nám nejpozději po Novém roce začne stýskat a vymyslíme nějakou pro nás méně náročnou formu pokračování. Jedno či dvě čísla za rok, nebo méně stran, zatím nevíme. V každém případě nám zachovejte přízeň, protože bez vás by to nešlo.
Zbylo několik málo předplatitelů, kterým dlužíme ještě jedno číslo. (Horseman č. 32) Buď si počkáte na příští rok a dorazí vám číslo 32/2020 domů jako překvápko, nebo čekat nechcete a pak nám prosím napište e-mail na adresu redakce s číslem vašeho účtu a my zašleme peníze zpět. Děkujeme za to, že jste těch devět let s námi vydrželi, a na shledanou v příštím roce.
Václav
