Bum, prásk a jaro je tady a s ním i jarní číslo časopisu Horseman. Vstupujeme do osmého ročníku s číslem 27. Lehkou nervozitu jsme opět způsobili předplatitelům, tím že se vydání opozdilo o pět pracovních dní. Někteří z vás nám ve svých stížnostech psali, že takhle často ještě poštovní schránku nekontrolovali. Těší nás to. Tedy ne to zpoždění, ale to vaše těšeníse. Na obálce je Buck Brannaman. Fotografie vznikla brzy ráno, nedaleko Santa Ynez v Kalifornii. Všichni ještě pochrupkávali po veselé noci, na opracovišti se s úsvitem objevilo jen pár jezdců a mezi nimi Buck. To vřelé přivítání s přítelem stálo za fotku. Bářin úvodník se málem nevešel na první stranu, přestože na mne stále volala: nějak mi to nejde! Naše paní korektorka k němu poznamenala: tak tohle by můj chlap asi neskousl. Když dorazilo číslo z tiskárny tak jsme si také uvědomili, že za tu úvodní fotku by nám leckterý čtenář považujíc ji po zimě za provokaci mohl naplácat držku. Není to jak by se mohlo zdát jógové cvičení pozdrav slunci, ale čistá radost z toho, že jsme tak daleko na západě, že dál už to nejde. (To se v nás stále ozývají děti narození za komunistickým drátem.)
A dál už jako obvykle. Články o jezdectví, o práci v kruhovce, další malá zmínka o tažných koních (snad budou přibývat autoři). Zásadní článek pro intelektuály je první část textu pana doktora Záliše: Procházka dějinami jezdeckého umění v zrcadle odborné literatury – doporučuji. Obvyklé veterinární texty (zdají se být nudné, ale mohou se vám občas hodit ve vaší praxi. V rubrice Na cestě – bezvadný článek Jany Horké – Dwight Hill, jako vždy výborný Mývalův text Královské pelichárny a naše trochu srdeční záležitost Svobodná duše karačájevských koní. Dál už to frčí. Něco o ovcích, o psech, o přírodních nátěrech. V Pozemských radostech jako vždy vaříme, posloucháme hudbu, díváme se na televizku a čteme si.
Sto dvacet osm stran textů a fotografií. Chvilku si vydechneme a začínáme odznovu.
Jako obvykle jsme poslali své vymazlené dítko do světa a doufáme, že obstojí všechny ty kritické pohledy. Minule se vrátil jeden ohlas (slovy jeden). Asi je to tím, že lidé v dnešní době si jen vyměňují obrázky na facebooku a texty o velikosti sms. Psát už nikdo moc neumí. Pak samozřejmě potěší jako dnes, když dorazí dopis a tam někde v dálce víme, že jsme udělali někomu radost:
Ahoj přátelé,
tak jako skoro už obvykle musím reagovat na další číslo Vaší práce a mé velké radosti. Vždy žasnu nad pečlivým výběrem článků a výsledné harmonii textu ke čtení. Pro mě opravdu nádhera. Znovu a znovu se teď zamýšlým nad uvolněností, ke které jsem již malinko blíž a které nebudu již patrně nikdy schopen dosáhnout. Ale snažíme se oba a oba máme radost ve chvílích, kdy se nám ty pocity souhry přiblíží. Ani si nedovedete představit, jaká je to pro mě slast, když takové dřevo mého věku najednou cítí uvolněnost koně pod sebou a náznaky tance. Řekl bych, že má nadání k tanci určitě větší než já! Také jsem si letos v zimě uvědomil ještě jednu vlastnost Horsemana. I ve dnech, kdy je opravdu ošklivo a člověku se opravdu při pohledu z okna chce zalézt do postele a říkám si dneska ne, buď doma nastydneš vole, sedám a beru do ruky některé číslo a začínám si číst, po hodině najednou mám hroznou chuť se jít podívat za Bunýskem a navlékám několikeré cibuloviny a jdu. A za další hodinu už spolu zase čundráme po okolí a hledáme zbytky trávy a stopy zvěře a spolu nadáváme jak je mokro a hnusně, ale užíváme si to i když samozřejmě méně než obvykle. Ale i tak se vracíme k našim stádům řekl bych spokojenější a s příjemnými pocity. Tak i za to díky a zdravíme jaro a Vás všechny.
Díky Ado
Přejeme příjemné počteníčko a hlavně vylezte na koně, počasí je krásné a teď už to neokecáte.
Václav
