Mám takovou představu. Jednou vyjde časopis Horseman bez nějakých zvláštních zádrhelů protivenství. Ráno si pospím, v ponožkách doťapkám do světnice, udělám si kafe a naše milá paní pošťačka už bude ťukat na okno a volat: „Máte to tady…“ Udělám si svá oblíbená vajíčka a budu si hodinu číst své články. (Ty mám nejraději.)
Realita je trochu jiná. Týden před uzávěrkou nespím. Chybí mi korektury, články, grafika a nápady. Odesílám data do tiskárny skoro na vteřinu dle dohody. Pak píšou z CTP, že tam mám chybu. Snažím se ji najít, ale podle mého soudu tam žádná není. Píšou zpět, že u nich ji mají. Odepisuji, ať to pustí, a modlím se. Dle harmonogramu má být celé číslo hotové v šest hodin ráno. Tentokrát je termín dokončení neposunovatelný. Vánoce nám dýchají za krk. V noci volají, že nevědí, zda to stihnou. Rozbil se jim stroj na lakování obálky. Přemýšlím, jestli odvolat dopravu. Mám objednaná tři auta a každé veze část nákladu na jinou stranu. V poledne ještě nic. Jsem lehce nervózní, ale ve 14 hodin na mne z expedice volají, že už to jede. Ve tři hodiny už ve firmě SEND balili první balíčky a v pět si je odváží Česká pošta. Další auto odjíždí do Pardubic, kde se starají o distribuci v e-shopu a já mířím se zbytkem nákladu domů. Po cestě ještě podepisuji v advokátní kanceláři na Smíchově smlouvu na novou knihu, u Italů si kupuji kafe a v devět hodin večer konečně se zatajeným dechem vybaluji jeden balík ještě na parkovišti a jdu zjišťovat, co všechno se nepovedlo. Uf. To oddechnutí muselo být slyšet až do jižních Čech. Dopíjím kafíčko a spokojeně si čtu asi půl hodiny. S pocitem, že co mne nezabije teď, zabije mne příště, vyrážím k domovu.
Kromě obvyklých rubrik mám velkou radost z textů pana Václava Cílka. Svolil k otištění a ještě poslal krásné fotky z cest po Státech, které uvidíte v některém příštím Horsemanovi. Určitě si přečtěte článek Zahrada, zahrádka, práce s hlínou a rostlinou je noblesní zaměstnání. To je v tomto čísle můj favorit.
A pak ta obálka. Trochu jsem si ji vymodlil. Myslím na tu fotku již dlouho. Nejenom že Lily je krásná ženská, ale já mám moc rád i ten styl holek z rančů. Jsou to většinou chudé baby, které nemají žádné drahé stylové oblečení, žádné šperky (nanejvýš tak řetízek po babičce), ale i přesto se umí udělat krásné. Jenže Scotta zastupuje agentura a první nástřel ceny byl přes 1500 dolarů. Chtěli jsme to vzdát, ale nakonec jsme napsali přímo jemu. Vysvětlili jsme mu situaci a po dvou dnech psaní e-mailů byly najednou dvě fotky v příloze se slovy: Posílám vám fotografie zdarma. Líbí se mi, co děláte, tak tiskněte a nezapomeňte mi pár kousků poslat do Los Angeles. Moje dcera bude mít radost, že je na obálce časopisu až v Evropě. Ať se má čím chlubit.
Teď už je to na vás. Naše dítko s číslem 22 opustilo náš domov a my jen doufáme, že tam venku je někdo, komu za dlouhých zimních večerů přijde vhod. Tož čtěte.
